Dívka na mop(ed)u
Již od útlého mládí do nás nejen rodiče, ale i média hustí: Ty na to máš! Chtěj od života více! Věřím majitelům synchronního genetického kódu, že to se mnou mysleli dobře, ovšem s médii si už tak jistá nejsem. Nevím již, zda to byla dobře odvedená práce mých rodičů, nebo zda jsem podlehla masáži reklamního průmyslu, ale často mívám pocit, že hecovní slogany tohoto typu mi přímo koukají z očí… Jak jinak si pak vysvětlit to, že jsem to vždy já, pro koho mají komerční společnosti v zásobě vždy přichystanou nějakou limitovanou nabídku, která vyjadřuje neskonalou úctu k mojí osobě. Nezřídka kdy také dostávám cenné dary, ze kterých se časem vyklube dar danajský.
To byl i případ mopu a k němu ladícímu kyblíku, který jsem obdržela na jedné tiskovce – tentokrát jako uznání za novinářské kvality. Hospodyňka i pro pírko za plot skočí – a to i v případě, že ji čeká cesta ze Smíchova na výstavní areál Letňany. Spolucestující v metru si můj úlovek zálibně prohlížejí, což mě nakonec přesvědčí, že tohle pírko mi za to stojí. Po dvou hodinách strávených s mopem a jeho příslušenstvím na výstavišti přehodnocuji názor a místo dobrého úlovku v mopu vidím kouli u nohy. Jediný důvod, proč to dredaté koště s sebou ještě vláčím, je, že už mě čeká jen nekomplikovaná cesta domů. Chybou v Matrixu jsem však opomenula schůzku s architektem v renomované kavárně v centru Prahy. S mopem jsem postupně srostla v siamské dvojče, takže si již ani neuvědomuji, že do kavárny vcházíme v tandemu. Naše entrée bylo náležitě oceněno. Jeden z hostů mě ihned posílá vytřít pánské záchodky a škrobený číšník se téměř bez pohybu rtů ptá, zda chci stůl pro dva. Po skončení setkání se z kavárny pokouším nenápadně vytratit bez mopu. Horlivý břichomluvec mě však zastavuje na schodech a mého kamaráda mi vrací. Uvědomuji si, že tento pohár hořkosti budu muset vypít až do dna a vyrážím směrem k domovu.
Nedaleko před cílovou stanicí opět neodolám pokušení chtít od života víc a netrpělivě se přehrabuji v playlistu MP3 s nutkáním naleznout jediného správného interpreta, který se nachází na chvostu abecedy. Nic naplat – mop bude muset počkat, na tuhle operaci potřebuji obě ruce. Interpret naladěn, poslech zesílen, vzít mop a hurá domů… Kde ale je? Opožděně si vzpomínám na další rodičovskou poučku: Dcero, dávej si v Praze bacha. Hrozně se tam krade!
A pointa? Dobré úlovky nedávejte z ruky. Ty nejlepší z nich vám nabízíme na následujících 128 stranách. Jestli vám na nás tedy jen trochu záleží, nenechávejte nás, prosím, bez dozoru – víte, co se stalo s mopem.
Zuzana Hošková
