O nejhezčí věci, která vás dnes potká
Poté, co mi Matej předal štafetový kolík, vbíhám s vypětím posledních sil do cíle. Odevzdání posledních materiálů, čtení korektur, řešení rébusu s inzercí…
Editorial píšu v cílové rovince, a tak to bude možná trochu znát. Únava se podepisuje na nás všech. Jindy korektní vztahy se vyostřují a záleží už jenom na míře tolerance jednotlivců. Žijeme v uspěchané době. Den má příliš málo hodin na to, aby člověk zvládal všechny své povinnosti či úkoly.
Na jedné straně jsou to chvíle, kdy máte chuť prásknout dveřmi a už nikdy se nevrátit. A potom přicházejí otázky… Proč to vlastně dělám? K čemu je to všechno dobré? Mám já tohle vůbec zapotřebí? A když už se nemáte sami před sebou kam schovat a nezůstane vám nic jiného než všechny své závazky přijmout, přestanete vnímat situaci jako tíživou a stresující a uvědomíte si nečekaně sílu přítomného okamžiku. Jakmile najednou přestanete ubližovat sami sobě, změní se váš postoj k okolí. Ale funguje to i opačně…
I když není mnohdy čas zajít třeba s kolegy na kávu a jen tak si popovídat, je nesmírně důležité, abychom si uměli navzájem projevit pozornost, úctu a dík. Všechno, co dáte, se vám jednoho dne vrátí – třeba ve formě příjemného e-mailu, ve kterém se vám kolega vyzná z toho, že se mu s vámi příjemně spolupracuje.
Dostala jsem jako dárek čokoládové bonbony, a když jsem odcházela z redakce, obdarovala jsem jimi kolegyni, jež mi na to řekla: „Tohle je nejhezčí věc, která mě dnes potkala.“
Moc bych si přála, aby právě toto číslo HOME bylo tou nejhezčí věcí, která vás dnes potká.
Andrea Mičková
